Přeskočit navigaci


Stránka 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6

Úvodní slovo autora.

Poloostrov Pelopones, který dostal jméno podle bájného hrdiny Pelopse, je místem v Řecku, kudy doslova a do písmene kráčela historie hrdého a sebevědomého řeckého národa. Následující odstavce a stránky nejsou žádným klasickým cestopisem a nekladou si za účel rozšířit znalosti historie ctěných čtenářů. Jedná se spíše o střípky zážitků malé české webdesignerské rodiny z desetidenní dovolené, která se z očekávaného nudného polehávání na písečné pláži a bezcílných procházek změnila na dobrodružnou cestu magickou a překrásnou zemí. Autorem všech textů i nepříliš dokonalých fotografií je Miloslav Lešetický, známý na českém internetu pod přezdívkou Plaváček, který vám tímto přeje příjemnou zábavu.

Korinthský průplav
Korinthský průplav

Pelopones - ostrov nebo poloostrov?

Vzato do důsledku není Pelopones poloostrovem, nýbrž umělým ostrovem. Město kolem dokola vstupu na Pelopones se jmenuje Korinth a průplav nese stejný název - korinthský. Z hodin zeměpisu určitě znáte. Práce na překopání šíje byly zahájeny v roce 1883 a dokončeny byly o deset let později. Samotný kanál, kolem něhož naleznete nespočet občerstvoven a obchodů se suvenýry, je dlouhý něco kolem 6 kilometrů a široký téměř 24 metrů.

Pro moderní lodě zvící velikosti fotbalového hřiště už je tedy nepoužitelný, ale menší lodě si tímto způsobem stále zkracují cestu. Upřímně - jedná se o úžasný vizuální zážitek. Zahledíte-li se směrem dolů, kde se v hloubce až 80 metrů vzdouvá tmavě modrá hladina moře, zatočí se vám hlava a někomu i nohy. Kousek bokem si můžete dopřát i populární bungee jumping, ale krkolomná cesta hlavou dolů na gumovém laně je určena jen velmi dobrodružným a otrlým povahám. Ví se, že skutečný začátek této úžasné stavby se datuje až k vládě císaře Nerona (kolem roku 67 našeho letopočtu), po jeho smrti však myšlenka na vybudování kanálu na dlouho usnula. O její vzkříšení se pokoušeli Benátčané, ale také neúspěšně. Nakonec tuto úžasnou stavbu, na niž jsou Řekové právem pyšní, dokončili Francouzi, ale to už je jiný příběh.

Klimatizované autobusy, které vyzvedávají poznánímilovné turisty na athénském letišti, zde staví pravidelně na půlhodinovou přestávku. Během té si můžete dopřát předražené, ale chutné frappé, či jinou přenosnou (do ruky určenou) pochutinu z řecké kuchyně. Také předraženou. Doporučit mohu jakýsi slaný pečený koláč z listového těsta plněný šunkou, sýrem a kořeněnou omáčkou s kečupem. Název jsem zapomněl. Po neslavné studené svačině na palubě letadla sestávající ze zastaralé bagety se sýrem a nevýrazného čaje se jednalo o skutečný kulinářský zážitek, který měl ale být brzy překonán.

Pohled na letovisko Tolo
Pohled na letovisko Tolo

Tolo - malá rybářská víska.

Nadpis kecá. Tolo, nalézající se nějakých deset kilometrů východně od Nafplia, prvního hlavního města svobodného Řecka, je dnes vším možným, jenom ne rybářskou vískou. Klidné ale ještě zůstalo, přestože turistický ruch kdysi ospalou vesničku změnil k nepoznání. Turista zde nalezne vše, co potřebuje, ale především objeví spoustu věcí, které nikdy potřebovat nebude. Přesto si je koupí a to je v kostce princip fungování ekonomiky v turistickém průmyslu.

Cesta z athénského letiště do přímořského letoviska trvala autobusem asi tři hodiny. Přivítalo nás mírně podmračené nebe, rozbouřené moře a delegátka cestovní kanceláře, která nám se slzou v oku oznámila, že bohužel budeme nocovat na zcela jiném místě, než jsme si objednali a zaplatili. Čekala asi déšť nadávek a výčitek. Poučeni z minulých cest do Řecka jsem ale ani já, ani má žena, neprotestovali nahlas a nechali se jako tupé a poddajné ovce odvést do třetího patra apartmánu Angelos - našeho nového dočasného bydliště. Ještě jsme to netušili, ale tím začala dovolená, která zásadně změnila náš pohled na Řecko jako takové a také na způsob trávení volného času ve chvílích zaslouženého volna.

Člověk Libor a pes Fred, majitelé české restaurace
Člověk Libor a pes Fred, majitelé české restaurace

Příčinou a hlavním strůjcem nezapomenutelných zážitků byl občasný průvodce a majitel hospůdky na mořském pobřeží jménem Libor. Jeho nástup do funkce byl úchvatný a nepřehlédnutelný. Obtíženi zavazadly a unaveni z dlouhé cesty jsme dorazili na terasu apartmánu následováni téměř dvoumetrovým tmavovlasým čahounem řeckého vzhledu, který si nás změřil přísným pohledem a plynulou češtinou prohlásil: „Jmenuji se Libor. Jsem váš průvodce. Tady se mi tyká. Odkud jste?” „Z Moravy,” špitla má žena nesměle. Obličej přísně vypadajícího chasníka se jako zázrakem rozzářil a zjemněl, až vypadal jako panic po prvním sexuálním zážitku. „Jsem v Tolu už jedenáct měsíců. Máte slivovici?” zeptal se s nadějí v hlase a naše dvojité rozpačité pokrčení ramen pro nás znamenalo deset dní trvající ostudu. Kudy chodil, tudy mezi dalšími českými turisty trousil jízlivé poznámky typu: „To nejsou žádní Moraváci, ani slivovici nemají.” Nebo: „Na Moravě prý došla slivovice.” Případně: „Představte si - Moraváci jedou do Řecka a nepřivezou si ani slivovici.’ A tak podobně. Chápal jsem ho, ale pomoci jsem mu mohl jedině slivovicovým příslibem. Vypadá to, že do Tola pojedu brzy znovu a lépe připraven.

Hlavní městská pláž je písečná, mělká, vcelku čistá a vybavená lehátky, slunečníky a plastovými lavory na nohy. Bohužel na pláži nefunguje tržní ekonomika a podezírám vlastníky slunečníků z kartelové dohody, protože osm euro za půjčení dvou lehátek a slunečníku je dle mého skromného soudu do nebe volající zlodějina. Malý český člověk se ale přizpůsobí a tak jsem i já, jinak vcelku haur a žádný velký škrt, raději polehával na lehátku u bazénu, které bylo grátis a do moře se chodil pouze svlažit. Turistický ruch v rozumné míře rád podpořím, ale za osm euro pořídíte v jakékoliv taverně v Tolu velmi slušnou večeři. Písek je tak jemný a vlezlý, že jsme ho v různých částech našich zavazadel a tělesných dutin přivezli domů odhadem půl kila. Kousek bokem je ale menší oblázková pláž, kde písečná invaze nehrozí a kde se mohou vyřádit i vyznavači šnorchlingu.

Sympatická česká hospůdka. K dostání jsou i pravé řecké speciality.
Sympatická česká hospůdka. K dostání jsou i pravé řecké speciality.

Česká hospoda na řeckém pobřeží.

Tentýž den k večeru, když jsme se unaveni z procházky kolem moře vraceli do hotelu, jsem zaslechl povědomé zvuky. V podmanivém šeru zapadajícího slunce, za šumění neklidného moře, v objetí štěbetavých zvuků cizokrajných návštěvníků a téměř dva tisíce kilometrů vzdálen od domova se rozléhal nezaměnitelný hlas zpěváka zpívajícího cosi o Coloradu. Libor, majitel české restaurace se světovým názvem „Beer Arena”, mi posléze potvrdil to, co jsem pouze tušil. Nejlepší řeckou muziku totiž vyrábí skupina Kabát. I skuteční Řekové téměř nábožně hltali nadčasová slova písničky „Má ji motorovou”, přestože věděli prd, o čem pojednává. V plné nahotě se tak projevila totální globalizace současného světa a také fakt, že Čech je všude králem muzikantů. Z hospůdky jsme odcházeli ve tři ráno mírně podroušeni, broukajíce si polohlasem populární skladbu od zmíněné kapely s názvem „Dole v Tole”

Žejdlík dobře vychlazeného řeckého piva značky „Mythos” zde vyjde na 2,20 €, plzeňské pak, pokud je na čepu, pořídíte za tři eura. Připomínám, že v okolních restauracích v Tolu (a nejen tam) je citelně dráž a půllitr zlatavého moku řecké výroby může obnášet i pět euro, což už zavání legalizovanou krádeží.

Stránka 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6


Zajímavé odkazy

Zkuste také navštívit jiné země nebo města: Istanbul | Bulharsko-Primorsko

| Nahoru ↑