Celkový pohled na Mykény
Mykény - okno do minulosti.
Starobylé Mykény jsou ve své podstatě přehlídkou hromady různě poházených šutrů a děr vykopaných hluboko do kamenité země. Zaslechnete to na každém kroku, protože turisté si servítky neberou. Slyšel jsem na vlastní uši dialog jedné klasické české rodinky, která zřejmě omylem přiletěla za poznáním. „Táto, hele Mykiny, juž jsme tadyk, tož jdeme se kuknuť, no ni?” pravila s nadějí v hlase mírně korpulentní dáma svému otylému manželovi, obtěžkanému fotoaparátem, videokamerou, mobilem, dvěma uvřískanými ratolestmi a batohem s pravým českým chlebem a uherákem. „Ti jebe, mamuš? Su splavený jak kobyla po tahu a tadyk mají kurňa dobrý chlazený pivko Mythos a jenom za tři jůra. Tož šlopkej, já ťa tu počkám.” Dáma šla.
Problém je v tom, že generace odkojená televizí, hamburgery, počítači a Jurským parkem dnes postrádá to, co dělá člověka člověkem. Představivost a fantazii. Co nevidí na vlastní oči, to neexistuje. Generace, která věří, že televize přináší pravdivé a skutečné zážitky. Blbost a věčná škoda. Najdou se ale i světlé výjimky. Je písemně dochován případ švédské turistky, která průvodcem zapomenuta strávila v rozvalinách starověkého města tři dny a noci a zbývající část svého života prožívá obklopena chápajícími pohledy psychiatrů v athénském sanatoriu pro choromyslné. Tvrdí, že je Klytaimnéstra a možná má pravdu. Historie je mocná čarodějka.
Z legendárního města toho moc nezbylo
Pokud jsem výše zmiňoval, že Pelopones je nevyčerpatelnou studnicí historie Řecka, pak o Mykénách to platí dvojnásob. Vstupné do archeologického naleziště vyjde na osm euro, což není zrovna levné. Jenže - v ceně máte i návštěvu zbrusu nového muzea, kde si můžete prohlédnout věci, o kterých jste v hodinách dějepisu jenom slyšeli. Mykény objevil Heinrich Schliemann (ano - tentýž muž, který našel legendami opředenou Tróju) a dokázal tak, že většina řeckých bájí a pověstí je postavena na skutečném základě. Homér prostě nekecal. Ostatně za vidění stojí i takzvaná kupolovitá hrobka, kterých na světě moc nenajdete. V muzeu objevíte i repliku Agamemnonovy zlaté masky, která mu podle vědátorů patřit nemohla, protože se narodil o tři století později, než byla maska vyrobena. Ale kdo ví, že? Tajemno je všude kolem vás, musíte se ovšem v duchu vrátit o nějaké čtyři tisíce let zpět. Zavřete oči a odplujte časem zpět do doby, kdy muž byl muž, žena byla žena a Helena byla božská.
Poddejte se toku času a řekněte si - i já mohla být Helena, kvůli které zemřelo nespočet mladých mužů a vypleněno bylo slavné město. Spousta turistů bohužel dál, než k prvnímu stánku s občerstvením nedojde, a jediná Helena, kterou znají, zpívá „Sladké mámení” a zdaleka není božská. Věřím ale, že vy dojdete dále.
Vykopávky ještě stále pokračuji
Pro všechny ty, kteří představivost nemají a ani ji nehledají, ale především pak pro ženské plémě, je určena sympatická restaurace s venkovní terasou vzdálená asi dva kilometry od vlastního archeologického naleziště. I ona je totiž opředena legendami o rytíři na strakatém chrchlajícím koni, který obšťastnil tolik turistek, že se již téměř vyrovnal bájnému muži jménem Casanova. Není to lež, ten člověk opravdu existuje. Je spolumajitelem zmíněné restaurace a vyznačuje se tím, že místo bujného oře vlastní kouřící, dvoubarevné a hlučné Enduro a každé turistce, která alespoň trochu vypadá jako žena, vlepí do výstřihu něžný a živý růžový nebo karafiátový kvítek. A očekává odpovídající odměnu. Viděl jsem ho na vlastní oči a možná jednou i on sám, stejně jako celé Mykény, vstoupí do slavné historie. Jeden takový karafiát mám doma, protože má žena je prostě sexy.