Epidauros, amfiteatr
Epidauros, akustická magie.
Tak tohle magické místo řeckých dějin jsem si ujít nenechal a šest euro za vstupné vysolil bez jakýchkoliv námitek a výčitek svědomí. Tento úžasně dokonalý - a na rozdíl od jiných antických památek - skvěle zachovalý amfiteatr je opravdu geniálním uměleckým dílem, které vzniklo kolem třetího století před naším letopočtem. Podivuhodná akustika, kdy i v posledních horních řadách slyšíte zřetelně zvuk padající mince uprostřed jeviště, dodnes přidělává vrásky všem vědátorům a fyzikům, zabývajícím se teorií šíření zvuku.
Do hlediště se vešlo až 14 000 návštěvníků a je otázkou, jestli jich kdy kolem dokola vůbec tolik žilo. Pokud netrpíte cévními nebo srdečními chorobami, můžete vyšplhat až do horních pater a počkat si na nějaký ten zájezd německých turistů, jejichž průvodkyně ráda a s oblibou předvádí magické akustické vlastnosti starobyle vznešeného místa. Ryčné germánské „er” pronesené polohlasem delegátkou korpulentnějšího vzhledu jsem skutečně slyšel až zcela nahoře, usazen ve stínu vzrostlých stromů. Nekecám. V amfiteatru se dodnes hrají antické hry, ale povětšinou v řečtině, takže bez znalosti této starobylé hatmatilky si moc neužijete.
Amfiteatr Epidauros zespodu
V areálu ale najdete i zmenšenou kopii olympijského stadionu, toho času bohužel v rekonstrukci a přikrytou lešením, takže fotografování jsem vzdal. V ceně máte i prohlídku malého útulného muzea, kde toho ale k vidění moc není. Záchodky jsou zdarma a veskrze moderní a všudypřítomné hadice s tekoucí vodou dokazují, že riziko dalších požárů berou Řekové velmi vážně. Ostatně Olympie by mohla vyprávět (zmíním se dále).
Abych nezapomněl, celé místo je přímo prodchnuto kultem Asklépiona, boha lékařství a jeho sochy naleznete doslova na každém kroku, tedy i v muzeu. Jeho poznávacím znamením byla hůl ovinutá hadem, která je dodnes znakem lékařů a soudí se, že se jedná o užovku. Možné to je. Každé čtyři roky se zde konaly divadelní a sportovní hry zvané Asklépiady, které ale trochu nezaslouženě zůstaly ve stínu mnohem slavnějších her olympijských.
Vše, co souviselo s léčitelstvím a ranhojičstvím se v těcho místech uctívalo už dva tisíce let před naším letopočtem, to jest v době, kdy Mykény ještě nebyly v rozvalinách. A mimochodem - Asklépios byl dle pověsti synem boha Apollona. Léčit tělo či duši je prostě božská záležitost.
Typický venkovský kostelík
Jak se peče domácí řecký chleba.
Každý z vás, kdo už Řecko navštívil, ví, že jejich chleba připomíná spíše veku a na rozdíl od našeho bytelného pšeničného nebo žitného chleba je trochu nudnou kulinářskou záležitostí a lepičem střev. Proto jsem já, jakož i ostatní přítomní turisté, přivítal, když nás Libor překvapil návštěvou malé, ale pravé řecké domácí pekárny, kde se prý peče skutečný, nikoliv turistický chléb.
Cestou z Epidauru jsme vyšplhali do hor, krajina se trochu proměnila a vesničky, jimiž jsme projížděli, vypadaly útulněji, než načančaná turistická místa na mořském pobřeží. Dobře tomu tak. Majitel pekárny je kromě jiného vlastním bratrem slavného hasiče jménem Kostas (ještě o něm bude řeč), který byl za boj proti zákeřnému ohnivému živlu obdařen státním vyznamenáním a jako jeden z mála objevil na spáleništi ohořelý mobilní telefon s plynovou bombičkou, čímž nade vší pochybnost dokázal, že překrásnou zemi plnou oliv a vína si domorodci zapálili sami. Bez komentáře.
Libor ukazuje, jak se peče chleba
Ukázka pečení chleba dle starobylých zvyklostí byla prima, ale domů jsme nepřivezli ani bochník z poměrně prozaického důvodu. Součástí exkurze totiž byla i ochutnávka a má žena, jako správná zvědavá prajzačka, neodolala a vyzkoušela domácí chléb na vlastní ústa. Kůrka neohebná jako zatvrdlá sádra způsobila zlomeninu pětky vpravo nahoře a po zbytek pobytu jsme jedli výhradně špagety a smažený sýr. Má žena z nutnosti, já ze solidarity. Ostatní turisté si ale skvělý domácí chléb pochvalovali.
Cesta z hor zpět k mořskému pobřeží byla pro řidiče i spolujezdce adrenalinovým zážitkem, takže na fotografování nezbyl čas. Divukrásné pohledy a jedovaté serpentiny má žena neviděla, protože oči otevřela až v nadmořské výšce nižší než deset metrů.