Ochutnávka z muzea v Olympii
Po stopách olympijských her.
Náš druhý poznávací výlet vedl přímo do srdce Peloponesu, legendárního města a dějiště prvních olympijských her v historii. Olympia jako město je v podstatě jedna nepříliš dlouhá dlážděná ulice lemovaná tavernami s velkými cedulemi, které se vší svou turistickou nafoukaností hlásají, že právě zde a jenom zde objevíte tu pravou „Greek Traditional Cuisine”. O nadsazených cenách ale cedule taktně mlčí, takže pokud vás přepadne hlad či chuť na výtečné řecké ledové kafe, porozhlédněte se v zapadlých uličkách a navštivte tavernu, kterou okupují místní obyvatelé. Ušetříte dost peněz a pravděpodobně obdržíte kávou vybavený studený nápoj, který jsem si pracovně nazval „defibrilátor”, protože by probudil i mrtvého. Cestou zpět, abychom se nenudili, jsme pak sedm českých turistů převážně důchodového charakteru učili jazykolam, který pohotově vymyslel Libor a zněl takto: „Defibrilační defibrilátor defibriluje zatímco nedefibrilační defibrilátor nedefibriluje.” Zkuste si tu větu říct nahlas párkrát za sebou a uvidíte, že budete mít na dlouho o zábavu postaráno.
Větší a podstatnější část Olympie ale tvoří archeologické naleziště, nově zrekonstruované muzeum, poměrně dobře zachovalý olympijský stadion a spáleninou páchnoucí a zcela ohořelé okolní kopce. Pokud se historici nemýlí, pak první olympijské hry se na místě, které bylo pod ochranou nejmocnějších řeckých bohů, konaly již v roce 776 před naším letopočtem. Z památek toho bohužel už moc nezbylo a tak je nutné opět zapojit svou představivost a promítnout si před očima šílenou rychlostí pádícího několikanásobného vítěze vozových dostihů Filipa II. Makedonského, což byl vlastní tatík geniálního vojevůdce Alexandra Velikého. Cítíte tu sílu historie? Vstupné do areálu olympijské vesnice a sportovišť vyjde na 6 euro, pokud si ale chcete prohlédnout i překrásné muzeum, musíte si dvě eura připlatit.
Zachráněné olympijské muzeum
Kolem dokola areálu bohužel nenajdete ani jeden stánek z občerstvením, zato porůznu poházené hadice podlévající kořeny vzrostlých stromů jsou všudypřítomné. Jak ukazuje fotografie, ničivý požár se skutečně zastavil jenom pár metrů od muzea, takže televizní stanice tentokrát nekecaly. Požár se přitom šířil nikoli korunami stromů, ale jejich kořenovým systémem.
Pokud se vydáte na prohlídku Olympie, vybavte se dostatkem tekutin a nějakou hučkou či kloboučkem na hlavu. Ještě koncem září jsme totiž na přilehlém parkovišti naměřili téměř 40 stupňů Celsia ve stínu, což je přímo pekelná výheň a pivo, které jediné dokáže uhasit pořádnou žízeň, zde stojí pět euro. Ceny jsou pevné a neusmlouváte ani „ň”.
Přes hory a doly řeckým vnitrozemím.
Langadia - skutečné orlí hnízdo
Cesta z Tola do Olympie trvala mikrobusem korejského původu i s několika zastávkami něco málo přes šest hodin. Vypravíte-li se takovou dálku přes téměř celý poloostrov po vlastní ose, máte k dispozici v zásadě tři možné trasy. První, kterou jsme vyloučili hned z kraje, protože je o zhruba 150 km delší než je nezbytně nutné, vede směrem na Korinth a pak podél celého severního pobřeží Peloponesu až do Olympie. Po kvalitní řecké dálnici s mořem na pravoboku. Z řeckého vnitrozemí ale moc nespatříte. Druhá a třetí trasa se větví v Tripoli, kde jsme v souladu s řeckou tradicí hned na předměstí zabloudili a bylo nutné se zeptat na cestu. Výřečný řecký domorodec staršího data narození nám po dotazu na cestu do Olympie vysvětlil možnosti cesty slovy „lepší cesta je teď horší a horší cesta naopak lepší” a poslal nás takzvanou „horní” cestou směrem na město Langadia (tak praví mapa, ale Řekové to město nazývají Lagadia). Co měl na mysli, jsme zjistili, když se jsme z výletu vraceli cestou zvanou „dolní” (tedy tou lepší, ale teď horší) vedoucí místy, kde řádily ničivé požáry. V tomto případě je křižovatkou a ukazatelem směru město Megalopoli, které je výjimečné pouze obrovskou tepelnou elektrárnou, ve které se elektřina pro téměř celý Pelopones vyrábí spalováním ropy.
Ať už zvolíte kterýkoli směr, musíte překonat dvě rozsáhlá pohoří. Krajina se mění postupně, všudypřítomné palmy a olivovníky vystřídají listnatné stromy a postupně klasické české smrky, borovičky a jedle. Jako doma, chce se říct. Protože se do Řecka jezdí zásadně k moři, často se opakující modrobílé směrovky hlásající ”SKI AREAL” mě trochu vyvedly z rovnováhy. Úžasný dojem z hornatého řeckého vnitrozemí završilo městečko Langadia vybudované gravitaci navzdory na strmých skalách, o jehož existenci neměl Libor dosud ani tušení. „Tady strávím týden dovolené,” pravil se zasněným výrazem na tváři a zálibně si prohlížel vzrostlé jehličnaté stromy, kterých na mořském pobřeží moc nenajdete. Žádný písek, žádní turisté, božský klid. Chápal jsem ho, ale těšil jsem se zpět k moři.
Hory, doly, vesničky
Cesta zpět byla smutná a tragická. O rozsahu požáru jsem si udělal skutečnou představu až jako šofér mikrobusu. Hodinu a půl projíždíte klikatými serpentinami a zatáčkami a míjíte černé spálené kopce. Domy. Zahrady. Políčka. Stopadesát kilometrů do černa spálené země ve vás nutně vyvolá vzpomínku na Pána prstenů. Samotní Řekové výsledek řádění ohnivého živlu nazývají trefně Mordor.
Jak nás informoval hasič Kostas, který jako jeden z mála byl poctěn státním vyznamenáním a ohnivé peklo si prožil na vlastní kůži, pouhých 10 % požárů vzniklo nešťastnou náhodou. Zbytek se připisuje developerským firmám, kterým zoufale chybí stavební parcely. Jinak řečeno, kus překrásné země si Řekové zapálili sami a zjevně se jim pokus o oblafnutí zákona vymknul z rukou.
Cestou zpět přenechal Libor volant plného mikrobusu mé maličkosti a informoval tlupu unavených turistů, že sice nemám řidičák, ale že jsem fakticky vyježděný šofér, který zatím neboural víc jak sedmkrát a v Olympii že jsem si nedal šest, ale jenom pět piv. Všichni turisté pak byli prapodivně zamlklí a chmurnou náladu nepozvedly ani tématické kameňáky, které Libor ve snaze oživit dusnou atmosféru, chrlil jako na běžícím pásu. Jeden za všechny:
Stopuje smrtka u silnice, zastaví ji žoviální chlapík v nablýskané Audině, otevře dveře a ptá se rozšafně:
„Tak kampak to bude, milostivá?”
„Do nejbližší zatáčky, synku, do nejbližší zatáčky”.
Kupodivu se nikdo nesmál a já si fakt to šestý pivo nedal.