Vinice, kam se podíváš
Nemea, cesta za skvělým vínem.
Neplánovaný výlet do jedné z nejvyhlášenějších vinařských oblastí na Peloponesu jsem si nemohl nechat ujít. Původcem nezapomenutelné návštěvy Řecka jiného, než jak je známé z propagačních brožur cestovních kanceláří, byl opět Libor. V půl jedenácté dopoledne, což je pro Řeky brzké ráno, se rozhodl, že je nutné v restauraci doplnit zásoby lahodného vína a o patnáct minut později už jsme byli na cestě za jeho dodavatelem. Začátek cesty se neobešel bez losování, kdo bude řídit, protože každý z řidičů po večerním bouřlivém večírku urazil nějaké to ranní spravovací pivo. Přestože v Řecku je při řízení povoleno půl promile alkoholu v krvi, nehodlal jsem nic riskovat a podváděl jsem. Jako spolujezdec jsem si pak cestu všemožnými zkratkami do samého srdce řeckého vinařství, vesnice Nemea, užil naplno. Zabloudili jsme jenom třikrát a na konci cesty se z obyčejných turistů stala turistická atrakce.
Řecké vnitrozemí je totiž turisticky panenskou zemí a většina chodících peněženek určených k vyprázdnění se vyskytuje zásadně na mořském pobřeží nebo v archeologicky atraktivních místech. Případně tam, kde je autobusy cestovních kanceláří vyplivnou. Po našem příjezdu jsme absolvovali defibrilační kávu a následně prohlídku dobře udržovaných a také nově založených vinic. Následoval opulentní oběd sestávající kromě jiného z cukety plněné mletým masem s rýží a citronovou omáčkou. Lahůdka. Nechyběl pravý domácí sýr a vekovitý chléb. A také spousta rozličné zeleniny, mocně zalité panenským olivovým olejem, kterou Řekové konzumují naprosto ke všemu. Následovala dvoulitrová láhev domácího černého vína, které běžně v obchodech nenajdete. Závěr obstaral nehorázně přeslazený zákusek z kuchyně paní domácí a doušek nefalšované krétské vínovice. Globalizace totiž zasáhla i sem a tak se víno z Nemey vozí na Krétu výměnou za jejich proslavenou vínovici. Tu jsem taky jako dárek obdržel a doma zkonzumoval.
Cuketa plněná mletým masem s rýží a citronová omáčka
Posezení na jedné z teras fungl nového rodinného domku malé vinařské rodiny bylo bezva do chvíle, než se začali trousit zvídaví domorodci na různých dopravních prostředcích a osobně si přijeli prohlédnout modrookého a mírně prošedivělého blonďáka a jeho atraktivní ženu. Návštěvy z ciziny jsou zde neobvyklé a naši hostitelé byli na naši přítomnost náležitě hrdí. Tak hrdí, že nám bylo povoleno složit dvě plně naložené terénní Toyoty plné přepravek s dozrálými vinnými hrozny. Jak říkám, prožili jsme spíše pracovní dovolenou. Majitel vinařství nás pak osobně provedl po svém království a pomocí pantomimy nám ukázal způsob výroby lahodného vína.
Vyrábí se zde tři druhy vína - bílé, růžové a červené a každé z nich můžete v podstatě v každé restauraci u moře ochutnat. Stačí číšníkovi sdělit magické slovo Nemea a on už si poradí. Půllitr lahodného moku vyjde zhruba na 2 až 3 eura, jak kde. Pozor - víno je silné a legendární černé, jehož jednu lahvinku doma opatruji, má téměř 14 % alkoholu. A chutná po borůvkách.
Jedna rada závěrem. Pokud se vám stane, že vás nějaký domorodec pozve do své domácnosti, prostě si představte, že jste doma. Zapomeňte na chvíli na Gutha-Jarkovského a chovejte se jako ve svém vlastním obýváku nebo v kuchyni s vědomím, že „žena a kuře patří do ruky”. Řekové jsou velmi pohostinní, milí a hodně výřeční. Bohužel mi fakt, že neumím řecky, ukrojil kousek z jinak úžasného zážitku, ale s tlumočníkem to jde taky. Případně se domluvíte rukama nohama, což je po dvou litrech silného černého vína překvapivě jednoduché.
Pravý řecký tanec v objetí ohně. Tančí Kostas, řecký hasič.
Zážitky, které se jinam nevešly.
Teplé večery nás pravidelně zastihly v restauraci „Beer Arena”. A nejen nás. Většina výpravy, která s námi sdílela cestu autobusem z athénského letiště, ráda poseděla v milé a veselé společnosti, kterou jsem měl za úkol zajistit já, protože má žena stála za pípou. Mimochodem - před Řekem nikdy slovo pípa neříkejte. V jejich řeči je to něco tak sprostého a ohavného, že to ani nemohu veřejně překládat. Naučte se také neříkat ne. Může vám to zachránit rodinný rozpočet, protože v Řecku ne znamená ano. Ne se řekne óchi a než si zvyknete, obdržíte pravděpodobně v restauraci spoustu pokrmů, které jste si neobjednali. Zvyk je totiž blbá železná košile.
Během našeho pobytu se v české restauraci konalo veselých večírků povícero a počítám, že jeden z nich se všem přítomným vryl nesmazatelně do paměti. Může za to fakt, že mne Libor jmenoval vrchním bavičem a já prostě jednou neodolal a předvedl jsem jim svůj legendární tanec u tyče. Především komplikovaný „komíhavý vdřep skrčmo s povolenou pánví a levostranným výkopem s levoručem držmo a pravoručem vzpažmo” jsem zvládl bravurně a dočkal se dojatého a neutuchajícího potlesku. Ke smůle všech se bohužel nenašel žádný pohotový kameraman, takže můj životní výstup se postupem času také změní v pouhou legendu. Pokryje jej prach zapomnění, stejně jako většinu památek kouzelného poloostrova a bude přežívat pouze v ústně podávaných historkách přítomných Řeků, kteří něco podobného viděli poprvé v životě. A možná i naposled.
Růžový mramor této potřebné místnosti sluší.
Závěrečné slovo autora.
Zajímavých zážitků bylo samozřejmě mnohem více a pokud se ještě na nějaké rozpomenu, přidám stranu sedm tohoto netradičního cestopisu.
Jednu důležitou věc jsem ale nezmínil, a to by mi Libor, majitel české hospůdky na řeckém pobřeží, nikdy neodpustil. Restaurace „Beer Arena” je totiž díky řemeslné zručnosti vlastníka vybavena těmi nejkrásnějšími záchody na celém Peloponesu. Obloženy leštěným růžovým mramorem skýtají nejen hygienický, ale především umělecký zážitek. Na restaurační sociální zařízení jsem chodil rád a často a mohu vás uklidnit. Jedná se o jedno z mála míst na Peloponesu, kde se vstupné nevybírá. Zatím.
Pokud tedy zamíříte na historický poloostrov, nevynechejte Tolo a jedinečné a úchvatné záchodky. Uděláte Liborovi radost a možná vám také ukáže život v Řecku z neturistické strany.
Dávejte ale pozor. Stejně jako v celém Řecku i zde použitý toaletní papír nepatří do záchodové mísy, ale do vtipně připravené plastové nádoby po jejím boku. Což je prozatím má poslední rada a věřím, že pokud se někdy na Pelopones vypravíte, nebudete litovat peněz ani ztraceného času. Já nelitoval.